Když...
Když jsem zrovna chtěla políbit svého prince, zazvonil budík. Věděla jsem, že jakmile otevřu oči, začne den plný problémů a hádek. Všechno pojede do kola. Bydlím s rodiči ve starém panelovém domě, až na samém konci města. Mně zde vyhovuje. Je tady klid a neruší mě žádná auta. Často vysedávám ve velkém okně, kde jsem perfektně krytá dlouhým, červeným závěsem. Zde je můj koutek na věčné přemyšlení, čtení a pozorování okolního světa. Jsem trochu jiná než ostatní dívky. Všechny jsou, tak namyšlené, chodí oblékány v moderním oblečení. Já jsem úplně jiná. Zajímám se o hudbu, tvrdou muziku jak říkám, „drsná hudba – hipec a techno to je něco pro mě.“ Mé vlasy jsou spleteny do dredů, ale mají přírodní barvu. V uších mám velmi špičaté až hodně nápadné náušnice. Oblíkám se, tak jak mi zrovna napadne. Neřeším to, jak půjdu do školy oblečená. Nemá smysl stát půlhodiny před skříní a řešit, jestli je lepší tohle tričko anebo to druhý. Ruce mam celkově upravené, až na pár drobných jizev. Kolem zápěstí mám tlustý náramek s černými jehlama. Oči mám zelené, a tudíž mám blonďaté vlasy. Moji rodiče se za mě stydí, ano musím to takhle říct. Nechávají mě doma spát a sem tam mi nechají i nějaké peníze. Jídlo si musím shánět sama, a jak chci. Často ani nejím. Je to drsný život, ale já jsem se mu postavila čelem. I když jsou mi všechny dveře světa zavřené, já nic nevzdávám, vím, že cesta na vrchol vede vždycky do kopce.
